Strachy jsem si nezavolala záchranku, i tak jsem skončila na urgentním příjmu a slyšela jiné příběhy

Sedím v posteli a cítím palčivou bolest v srdci, brnění v levé ruce a tíživost v dýchání. Je noc a tuším, že to není banalita. Mám strach. Vypadá to jako infarkt… Přesto váhám vytočit číslo 155. Co když to přece jenom přeháním? Přece jsem teprve tak trochu přes čtyřicítku, nemám tak hrozný životní styl a…? Ano, vím, věk není zárukou. Ale bojím se! Strach mi brání zvednout telefon a zavolat záchrannou službu. Dokonce mám na mobilu aplikaci pro první pomoc, ale neodvážím se ji použít. Nechci vyvolat poplach, nevím, jestli to má cenu. Co když to není nic závažného? A hlavně nechci nikoho zbytečně obtěžovat. Snad to brzy ustoupí…

Probudila jsem se. Je ráno. Dýchá se mi stále obtížněji, ale už to není tak hrozné a bolest na hrudi ani v ruce mě nepálí. Žiji! Číslo záchrany jsem nezavolala a podařilo se mi znovu usnout. Nejsem si jistá, zda to bylo správné rozhodnutí. Musím se vypořádat s tím nepříjemným stavem. Tohle už nechci zažít znovu.

Klepu na dveře u praktické lékařky, která mi vyčítavě říká: „Proč jste vůbec nezavolala záchrannou službu?“. Provádí mi EKG, poslouchá dech a telefonicky konzultuje můj stav s lékařem v nemocnici. EKG je v pořádku, ale to nemusí znamenat nic dobrého, tak mě posílá do nemocnice k dalším vyšetřením. Volá sanitku, sama mě nepustí nikam dál.

Rychle se blíží sanitka a velmi rychle mě přepravuje do nemocnice. Přijímají mě na urgentním příjmu. Provádí mi EKG, ultrazvuk, rentgen srdce a plic, odběry krve, sledují mě na monitoru a čekám na výsledky. Dlouhé a nekonečné čekání.

Bílé závěsy kolem mého nemocničního lůžka jsou zavřené, ale zvuky a slova pronikají ke mně až příliš jasně, abych je nemohla ignorovat. Kapačka tichounce kapátkem doplňuje mé tělo a pravidelně se ozývají hlasy v místnosti, přerušované postupným měřením krevního tlaku.

Přivážejí nového pacienta, který hlasitě dýchá. Sanitář ho napomíná: „Dýchejte normálně, prosím!“ Asi čtyřicetiletý muž se snaží uklidnit své dýchání a zmateně hledá telefon, aby zavolal své partnerce. Lékař z pohotovostního oddělení pacienta uklidňuje a ptá se na jeho stav. Muž plný strachu vypráví o nedávné preventivní prohlídce u lékaře, při níž ho přepadl silný záchvat třesu a omdléval. Doktor proto zavolal sanitku. Nyní leží v nemocnici a vyjadřuje obavy o svůj život, s třesoucím se hlasem popisuje rodinnou anamnézu. Zmiňuje také dlouhotrvající bolest zubu, otok dásně a horečku, které se chystal vyřešit u zubaře až zítra. V obavách volá své matce, aby slyšel její hlas. Zdravotní sestra ho uklidňuje, že je pod kontrolou a dostává tu nejlepší péči. Výsledky vyšetření muže potěšily, i když jeho obavy nezmizely úplně. Z této události si odnáší novou zkušenost a doporučení k rychlé návštěvě zubaře, aby odstranil zánět v jeho zubu.

V nemocničních chodbách se míhají sestry a lékaři, každý má svou roli a svou starost. Telefonní vyzvánění, zvuky karet a papírů, zvuky strojů a vzdychání pacientů vytváří jedinečnou symfonii nemocnice. Každý pokoj má svůj příběh, každý pacient své trápení a naději na uzdravení. Nemocnice je místem, kde se stýkají lidská bolest a lékařská péče, kde se rodí naděje i obavy, kde se odehrává život a smrt v nesmírně krátkém časovém úseku.

Starší dáma s poklidným hlasem vypráví o svém kolapsu během rodinné oslavy narozenin. Důvodem byl extrémně vysoký krevní tlak. Přestože neprožila oslavu se svými blízkými, nestihla ochutnat dort ani předat dárek, zachovává klid a zdravotníkům vyjadřuje důvěru.

Mladý muž v žlutém netrpělivě očekává výsledky svých vyšetření. Lékaři mají podezření na hepatitidu nebo cirhózu jater. Diagnostikována je alkoholová hepatitida a příčina je zřejmá, protože ve své krvi má stále více než 2 promile alkoholu, i když naposledy pil už včera. Lékař varuje před možnými závažnými následky a stanovuje další kroky k řešení kritické situace.

Zmatený starý muž nedokáže reagovat na lékařovy dotazy, nesouvisle vypráví o událostech bez spojitosti s jeho zdravotním stavem, a dokonce zmíní i jedno starší zdravotní incident. Lékař trpělivě naslouchá, směřuje svá tázání, až starý pán nakonec začne vzpomínat, co se před jízdou sanitkou přihodilo. Pád v bytě na zem a s tím spojené bolesti v krční páteři.

Středně stará žena s arogantním přístupem se s lékařem před propuštěním dohaduje ohledně léků a odmítá doporučenou léčbu. Záchranu si zavolala kvůli opakujícím se zdravotním problémům, což přiznala až později. Lékař je empatický a nabízí alternativní možnosti, avšak žena stále trvá na svém a odmítá jakoukoliv pomoc.

Nejsmutnější událostí byl příběh padesát pětiletého muže. Po ošetření vředů na nohou byl poslán ambulantním lékařem na naléhavé vyšetření. Zjistilo se rozsáhlé poškození těla, nepříznivé výsledky krevních testů a problémy se srdcem, plicemi a játry. Muž v průběhu šesti let nevyhledal lékařskou pomoc kvůli péči o nemocnou matku, ale zanedbával své vlastní zdraví. Byl jedním z mála pacientů toho dne, který byl kvůli vážnému stavu hospitalizován.

Po dlouhých osmi hodinách čekání jsem se dočkala svého vyšetření. Lékařka mi sdělila, že mé zdraví je v pořádku. Závažné příznaky jsem měla z nedostatku draslíku. Přebytek tohoto minerálu může způsobit podobné problémy. Draslík jsem nejspíše ztrácela při horečkách, žaludečních a střevních potížích, a ani pití minerálních vod a iontových nápojů nepomohlo s jeho doplněním. Po propuštění z nemocnice jsem dostala předepsané tablety s vyšší dávkou draslíku a odnesla si s sebou nejen nové ponaučení.

Za závěsem nemocničního lůžka jsem naslouchala příběhům lidí z běžného života, kteří léčí, pečují a zachraňují. Stejně tak i příběhy lidí, kteří se náhle ocitnou v roli pacientů, bojují o život, zdraví a bojí se nebo jsou plní strachu a beznaděje. Nechci se dostat do situace, kdy přijdu o pomoc pozdě a tím uškodím nejen sobě, ale hlavně svým blízkým.

Když jsem sdílela svůj příběh se svým dospělým synem, přijal mou kritiku s laskavostí a upřímností, kterou jen milované dítě dokáže. Dokonce i moje devítiletá dcera se přidala a uvědomila jsem si, že jsem neměla hledat výmluvy pro nevolání záchranné služby. Riskovala jsem svůj život a podceňovala ho kvůli obavám, že budu někomu na obtíž. Nevěřila jsem sama sobě a svému tělu, čímž jsem také znevěrovala svým blízkým, kteří mě nechtějí ztratit.

S velkým zájmem poslouchali příběh i mí blízcí a přátelé. Jejich podpora mě příjemně překvapila a cítila jsem, že mám kolem sebe lidi, kteří mě opravdu mají rádi.

I když můj stav neměl závažné příčiny, zdálo se tak. Pokud by někdo ze známých projevil podobné příznaky, nebudu váhat a zavolám 155. Poučena zkušeností udělám totéž i pro sebe.

Stále přemýšlím o mladíkovi, který svým lehkomyslným přístupem poškodil své zdraví. Také vzpomínám na muže, kterému možná už ani moderní léčba a technologie nedokážou pomoci, přestože mohl mít před sebou dlouhý život, kdyby dbal o své zdraví a nepodceňoval příznaky.