Můj domov je ukryt v samém srdci velkoměsta. Když se ráno probudím a otevřu okno, nevítá mě zpěv ptáků, ale spíše mix klaksonů, tramvají a zvuků motorů, které se rozeznívají již před šestou hodinou. Když tuto realitu sdílím se svými přáteli venkovského původu, jen se smějí a říkají: „Už si na to asi ani nepamatuješ.“ Avšak právě v tomto momentu tkví problém – hluk se stal nedílnou součástí našich životů.
Nejvíce znepokojující je, že i když se město na okamžik uklidní, lidé si ihned nasadí sluchátka. Ve veřejné dopravě všichni upřeně hledí do svých mobilů a poslouchají hudbu či podcasty. Zdá se, že se bojíme ticha. Přitom mozek potřebuje okamžiky klidu, kdy je zbaven zvukových podnětů. Sám to poznávám – když odjedu na chalupu a večer slyším pouze šelest stromů, mám pocit, že se mi v hlavě dělá restart.
Abych nezůstal jen u emocí – Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2018 vydala jasný postoj: hluk je druhým největším environmentálním stresem hned po znečištění vzduchu. Nejedná se tedy o nic banálního. Jen v Evropě je podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) více než 20 % populace vystaveno úrovni hluku, která má negativní vliv na zdraví lidí.
Když to čtu, tak se ptám: jaký dopad to bude mít na generaci, která tráví celé dny posloucháním hudby přímo do uší, když už nyní víme, jak nás hluk systematicky ovlivňuje?
Dříve byla hudba něčím výjimečným. Spustil sis desku, kazetu nebo rádio. Dnes má každý svůj vlastní soundtrack k životu – sluchátka v uších od rána do večera. Stačí se podívat do tramvaje, na ulici, nebo dokonce na lidi běžící v parku, a uvidíš, že všichni poslouchají hudbu. Město hraje svou hlučnou symfonii a my do ní dobrovolně přidáváme další vrstvu.
Někdy si uvědomím, že i já sáhnu po sluchátkách, abych „přehlušil“ městský ruch. Ale ve skutečnosti jde jen o iluzi kontroly – uniknu jednomu hluku, ale druhý si vytvořím sám. Mozek nikdy nezíská oddech.
A není to jen spekulace. Výzkum z Harvard Medical School (2020) prokázal, že děti žijící v blízkosti letišť a škol s vysokou úrovní hluku dosahují horších výsledků ve čtení a soustředění. A když si ještě dobrovolně strkají do uší hlasitou hudbu, připravujeme je o ještě větší problémy.
Nový výzkum z Univerzity v Sheffieldu (2019) ukázal, že dlouhodobé vystavení hluku (buď venkovnímu nebo z hudebních zařízení) zvyšuje pravděpodobnost úzkosti a poruch spánku. Můžeme si představit generaci, která usíná s sluchátky v uších, protože jinak nemůže usnout.
Zajímá mě, jaký vliv to bude mít na naše sluchové schopnosti v pozdějším věku. Možná budou sluchátka stejně běžná jako čtenářské brýle, ale brýle ti nebudou hučet v hlavě. Tinnitus a ztráta sluchu jsou nepřetržitou noční můrou.
Když hovořím s lidmi kolem sebe, málokdo přizná, že je hluk opravdu obtěžuje. Mnozí tvrdí: „Já už to ani neslyším.“ Avšak mozek vnímá vše. I v průběhu spánku reaguje na neočekávané zvuky – sirény, štěkot, zvuky dveří. Je to jako mít pořád spoušť napnutou, když čekáte na výstřel.
Nejvíce to pocítím únavou. Po náročném dni v práci jsem vyčerpaný, i když jsem celý den jen seděl u počítače. Moje mysl je unavená z neustálého filtrování hluku. A nejsem sám – studie zveřejněná v The Lancet (2018) potvrdila, že lidé žijící v hlučných oblastech mají větší riziko projevů deprese.
Když přidáme do mixu i spánek, situace se ještě zhoršuje. Výzkum z Karolinského institutu ve Švédsku (2017) ukázal, že dlouhodobá expozice hluku z dopravy nejen zvyšuje riziko hypertenze, ale také výrazně snižuje kvalitu spánku. A kdo trpí nedostatkem spánku, je podrážděný, unavený a jeho psychická pohoda je vážně ohrožena.
Často slýchám tvrzení, že „hluk je jenom nepříjemný“. Ale není to pravda. Je to stresor. Stejně nepříjemný jako neustálé lehké štípnutí do ruky. Jednou to zvládneš, i podruhé, ale pokud to trvá roky, nervy se vyčerpají. A to doslova – nervový systém je neustále v pohotovosti.
Někdy se zamýšlím, zda tohle není jeden z důvodů, proč se v městech šíří takové množství úzkosti a vyhoření. Když je tvůj mozek přetížený od rána do večera, není divu, že hledá únikovou cestu.
Psychika je jedna věc, ale hluk nepřestává jen v hlavě. Tělo také reaguje. A docela razantně. Zvuk není jen to, co slyšíme – jsou to vibrace, které rozechvívají nervový systém a spouštějí stresové hormony.
Sama na sobě cítím, jak dlouhodobý pobyt v rušném prostředí ovlivňuje mé tělo. Tlak v hlavě, rychle bijící srdce a pocit, že jsem v režimu maximálního výkonu, i když jen sedím. To není náhoda. Výzkum Karolinska Institutet ve Švédsku již v roce 2017 prokázal, že lidé vystavení dlouhodobému hluku dopravy mají výrazně zvýšené riziko vysokého krevního tlaku a ischemické choroby srdce.
A nejde jen o srdce. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve své zprávě z roku 2020 upozornila, že hluk každoročně přispívá k tisícům předčasných úmrtí v Evropě z důvodu srdečně-cévních onemocnění. Už to není jen „otravný hluk tramvaje pod oknem“. Je to faktor, který reálně zkracuje život.
Hormonální rovnováhu ovlivňuje také hluk. Zvyšuje hladinu kortizolu – známého stresového hormonu. Dlouhodobě zvýšená hladina kortizolu v krvi vede k únavě, oslabení imunity a větší náchylnosti k nemocem. Světová zdravotnická organizace (WHO) jednoduše konstatovala: hluk je ekologickým rizikovým faktorem stejně závažným jako znečištění ovzduší. Jen se o něm nemluví tak často, protože není viditelný.
Když si uvědomím tyto skutečnosti, ptám se sám sebe: Co udělá tento stresový životní styl se mnou za dvacet let? A jaký dopad to bude mít na naše děti, které se v takovém prostředí rodí?
Dospělý si možná řekne: „Já už jsem si zvykl.“ Ale děti nemají žádnou ochranu. Vyrůstají v hluku, který berou jako samozřejmost, zatímco jejich nervová soustava teprve dozrává. To, co pro mě představuje „otravnou tramvaj“, je pro dítě mnohem větším zásahem.
U svého syna to vidím. Když jsme na víkendu u babičky na vesnici, usne během pár minut. Ve městě se neustále převaluje, protože za oknem někdo vrčí motorkou nebo štěká pes. A druhý den je pak nevyspalý a protivný. Není to jeho chyba – jeho tělo jednoduše nedostane šanci na klid.
Studie to potvrzují. Harvard Medical School (2020) provedla výzkum ve školách poblíž letišť a zjistila, že děti v hlučném prostředí dosahují horších výsledků ve čtení a testech soustředění. Mozek prostě vynakládá část energie na filtrování rušivých zvuků, což mu pak chybí pro učení.
Stejně tak ukázal projekt RANCH (2005), který sledoval děti u škol v blízkosti rušných silnic a letišť po celé Evropě, že tyto děti měly nejen horší výsledky, ale také vyšší hladiny stresových hormonů. A teď si představ, že k tomu ještě od mala používají sluchátka a denně poslouchají hudbu na maximum.
Děti možná nikdy nepoznají absolutní ticho. Pokud však ticho nepoznají, jak se pak naučí ocenit klid? Jako rodiče bychom měli myslet na to, jaký vliv má tento nedostatek ticha na naše děti. Bez toho bychom mohli vychovat generaci lidí, kteří budou trpět únavou, nedostatkem soustředění a duševní křehkostí.
Když jsem byl ještě dítě, sluchátka byla vzácností. Pamatuji si na svůj první walkman – šustila kazeta a baterie vydržely jen pár hodin. Dnešní děti mají bezdrátová sluchátka, která vydrží celý den a nosí je stále při sobě, ať už jsou v tramvaji, na hřišti nebo dokonce doma. A ptám se sám sebe: Jaký vliv to bude mít na jejich sluch, až zestárnou?
Problém spočívá nejen ve hlasitosti, ale také v délce expozice zvuku. Uši nejsou stavěné na nepřetržitý zvukový tlak. Německý Federální úřad pro životní prostředí (UBA) již před lety varoval, že dlouhodobé poslouchání hudby ve sluchátkách na vysokou hlasitost může vést k trvalému poškození sluchu. Evropská komise od roku 2013 dokonce doporučuje výrobcům, aby nastavili výchozí hlasitost přehrávačů tak, aby nepřekračovala bezpečné limity.
Ale kdo z nás na to dohlíží? Vidím lidi, kteří si pustí hudbu tak nahlas, že slyším refrén jejich písně i já, když stojím metr od nich. To je skutečný problém. Na rozdíl od jiných buněk v těle se sluchové buňky neobnovují. Jednou poškozené → navždy ztraceny.
Společnost je plná hluku a tento hluk může mít negativní dopad na naše sluchové schopnosti. Podle odhadů WHO by do roku 2050 až 2,5 miliardy lidí na celém světě mohlo trpět nějakou formou ztráty sluchu. Tento problém je třeba brát vážně, neboť se stává globálním fenoménem.
Osobně se obávám tinnitu, toho nepříjemného pískání v uších, které nelze vypnout. Ti, kteří to zažili, vědí, jak otravné to je. A představa, že se s tímto problémem může potýkat mnoho lidí v produktivním věku, je opravdu děsivá.
Často slyším frázi: „Už ten hluk vůbec nevnímám.“ Lidé téměř předvádějí, jak je to skvělé. Avšak to není adaptace, spíše je to ztráta citlivosti. I když si mozek zvykne ignorovat některé zvuky, tělo stále vnímá všechno.
Je to podobné jako bydlet u železnice. Po několika měsících ti vlak už nepřipadá tak hlučný. Ale tvůj krevní tlak stoupá stejně jako první den. Studie zveřejněná v časopise Environmental Health Perspectives (2015) zjistila, že lidé, kteří tvrdí, že si na hluk zvykli, měli vyšší riziko srdečně-cévních onemocnění než ti, kteří žili v klidnějších oblastech. Takže pocit, že jsi si na hluk zvykl, je klamný.
Když se vydám na víkend mimo město, okamžitě se to odrazí na mém vnímání. Najednou zachytím zvuky, jež jsem téměř zapomněl – zpěv ptáků, šum listí. A tu si uvědomím, že tohle je ta pravá realita. Ne to neustálé dunění města. Ten rozdíl je drastický.
Nebezpečí falešné adaptace spočívá i v jednom: pokud přestaneme vnímat hluk jako obtěžující, neřešíme ho. Nevěnujeme pozornost tomu, jak škodí našemu zdraví i našim dětem. A pokud odmítneme problém uznat, nikdy se s ním nevypořádáme.
Když někdo tvrdí, že ho hluk neobtěžuje, já slyším „moje tělo už to nezvládá“. A to je děsivější než jakýkoliv hluk samotný.
Ticho je dnes luxus. Něco, za co platíme – ať už ve formě „silent retreatů“, wellness pobytů nebo drahých sluchátek s potlačením hluku. Přitom by mělo být přirozené a zadarmo.
Mám svůj malý trik: když už to nejde, sednu do auta a vyjedu mimo město. Stačí dvacet minut za Prahu a najednou slyším jen svůj vlastní dech. To, co by mělo být samozřejmé, se stalo raritou.
Není to jen můj dojem. Výzkum provedený na University of Sussex (2019) prokázal, že lidé, kteří pravidelně tráví čas v prostředí bez hluku, mají nižší hladinu kortizolu a rychlejší regeneraci nervového systému. Mozek potřebuje občas restart, jinak se vyčerpá.
Je zajímavé, že firmy začínají prodávat ticho jako luxusní produkt. „Tiché lázně“, „meditační místnosti“, „klidné kavárny“. Platíme za něco, co by mělo být běžnou součástí našeho života. A ptám se: není to absurdní? Největší luxus 21. století je prosté ticho.
Nicméně útěk není vždy řešením. Ne všichni mají chalupu nebo auto, abychom mohli kdykoli zmizet. Možná je to výzva pro města: jak vrátit ticho do našich životů. Ne každý může uniknout do lesa, ale každý občas potřebuje zažít klid.
Když to shrnu, nabízí se jednoduchá otázka: Měli bychom se prostě sbalit a odstěhovat se do lesa? Upřímně, kolikrát mě tato myšlenka napadla. Představa srubu někde v horách, kde slyšíš jen vítr a praskání dřeva v kamnech. Žádná auta, žádné sirény, žádní sousedé s nábytkem ráno. Jen ticho.
Avšak poté nastává realita. Práce, škola, rodina, lékaři, přátelé. Většina z nás nemůže žít jako poustevníci. A možná by to ani nebylo řešení. Člověk je společenský tvor – potřebuje kontakt, ruch, interakci. Jen ne v té míře, jakou nám nabízí velkoměsto.
Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) opakovaně zdůraznila, že cílem není vyhnat lidi z měst, ale proměnit samotná města. Přidat zeleň, vytvářet klidové zóny, regulovat dopravu. Některá evropská města už to zkoušejí – Barcelona s „superbloky“, Kodaň s cyklostezkami a omezením aut. Může to být cesta, jak do města vnést trochu klidu, aniž bys musel utíkat do hor.
Sám občas cítím touhu vše opustit a skutečně se schovat někam do lesa. Ale vím, že by to bylo jen dočasné. Po týdnu bych zase začal hledat kavárnu, lidi, kino. Možná nejde o útěk, ale o to naučit se žít ve městě tak, abychom v něm nepřišli o zdravý rozum.
Klid totiž není pouze někde v lese. Měl by být i zde. Jen jsme ho museli nechat zahlušit.
Když hovoříme o perspektivě měst, často se setkáváme s termíny jako „digitalizace“, „smart city“, „chytré senzory“. Avšak já bych se zamyslel: a co kdybychom vybudovali město, kde by klíčovým prvkem nebyla rychlost a efektivita, ale právě klid?
Možná to zní jako utopie, ale některá města to již zkoušejí. Barcelona implementuje tzv. „superbloky“ – čtvrti, kde není povoleno jezdit autům a ulice se proměňují v parky. Paříž testuje „tiché zóny“ kolem škol. A Amsterdam systematicky omezuje dopravu v centru a podporuje cyklistiku.
To vše naznačuje, že existuje alternativní model. Město nemusí nutně být spojováno s hlukem. Stačí ho začít navrhovat jinak. Více stromů (které pohlcují zvuk), méně aut, lepší izolace budov, efektivní regulace nočního provozu. Výzkum z University College London (2021) dokonce prokázal, že přidání zelených ploch ve městě průměrně snižuje okolní hluk o 5 decibelů – a tento rozdíl je již zřetelně vnímatelný lidským uchem.
A co mě nejvíce fascinuje: návrat klidu nemusí být pouze „ekologický“ aspekt, ale může být i ekonomicky prospěšný. Klidnější prostředí zvyšuje produktivitu, snižuje náklady na zdravotní péči a dělá města přitažlivější pro život. Jinými slovy: investice do ticha se vyplatí.
Vidím v tom šanci. Možná neutečeme do lesa, ale můžeme si přivést kousek lesa do města. Snad jednou otevřeš okno v Praze, Berlíně nebo Brně a namísto ruchu motorů uslyšíš jen děti na hřišti a ptáky na stromech. A to nebude sen, ale skutečnost.
Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že hluk není jen pozadí. Je to síla, která postupně mění náš život. Psychika, tělo, děti, budoucnost – vše je ovlivněno tímto faktorem. A přesto jsme se naučili předstírat, že je to normální.
Možná je ten největší problém v tom, že jsme si na hluk zvykli natolik, že nám připadá divné, když není přítomen. Vidím to na lidech s sluchátky – už nejsme schopni být jen tak v tichu. Zdá se, že ticho je prázdno, které je nutné ihned zaplnit.
Přesto právě v tichu se odehrávají nejdůležitější věci. Mozek odpočívá. Tělo se regeneruje. Děti objevují svět bez filtrů. A my opět slyšíme sami sebe.
Nevěřím, že se všichni přestěhujeme do lesa. Ani že se města stanou zázračnými klidnými oázami. Ale věřím, že každý z nás může začít malými kroky: vypnout hudbu během cesty domů, projít se bez sluchátek, zavřít oči a poslouchat ticho.
Mám pro tebe jednu zajímavou otázku: Kdy jsi naposledy zažil opravdový klid?
