Emoce a chronické nemoci: co nám tělo opravdu říká

Během svého lékařského vzdělání a praxe jsem se zaměřovala na identifikaci fyzických příčin onemocnění. Důkladně jsem analyzovala výsledky testů, diagnostické metody a klinická vyšetření. Tento přístup byl zakořeněn v medicínském vzdělání – najít konkrétní abnormalitu, stanovit diagnózu a navrhnout léčbu.

Avšak postupem času jsem začala setkávat s pacienty, jejichž symptomy nezapadaly do běžných schémat. Výsledky vyšetření byly „normální“, přesto se necítili dobře. Už během studia nám bylo připomínáno, že „žádný pacient neprojevuje nemoc podle učebnic“ – a dnes vím, jak velká pravda se skrývá v této větě.

Ve standardní praxi se většina lékařů zaměřuje na popis obtíží a měřitelné výsledky. Omezení času stanovená systémem pojišťoven jim často nedovolují jít do hloubky. Nicméně lidské zdraví není určeno pouze biochemií a anatomii. Důležitou roli hraje i kontext života – rozvod, ztráta blízké osoby, péče o nemocné rodiče nebo dlouhodobý pracovní tlak. Stejně tak osobnostní charakteristiky – perfekcionismus, potřeba kontroly, zaměření na výkon nebo potlačování vlastních potřeb. A konečně emoce, které provázejí tyto situace a ovlivňují, jak naše tělo reaguje.

V tomto textu se zaměříme na často přehlížený, avšak klíčový prvek zdraví – dopad emocí a stresu na vývoj chronických obtíží. Bez mystiky, bez zjednodušování – pouze důkazy podložené výzkumem a klinickou praxí.

Jak emoce ovlivňují tělo a nervový systém

Emoce nejsou pouze krátkodobé pocity. Jsou to chemicko-elektrické signály, které propojují mozek, tělo i naše chování. Každá z nich má svůj evoluční účel – radost nás motivuje a dodává energii, smutek pomáhá zpracovat ztrátu, hněv varuje před překročením hranic a motivuje k akci.

Nepříjemné emoce tedy nejsou projevem slabosti, ale signálem těla, že něco vyžaduje naši pozornost. Když je dlouhodobě potlačujeme, tělo se dříve či později začne ozývat.

Za fyzickými projevy emocí stojí především určitá část mozku nazývaná limbický systém, konkrétně amygdala – centrum, které se zaměřuje na strach a ohrožení. Když je aktivováno, spouští se reakce boje nebo útěku: zrychlení srdečního tepu, napětí svalů a mělké dýchání. Tento proces probíhá mimo vědomou kontrolu a má přímý vliv na autonomní nervový systém, který reguluje většinu tělesných funkcí.

Mnoho emocí si často ani neuvědomujeme – a právě tyto „neviditelné“ pocity se často projevují fyzicky: napětím, bušením srdce, bolestí nebo dlouhodobou únavou. Emoce tedy nejsou pouze v hlavě – jsou zakotvené v těle, a tělo s nimi komunikuje, i když jim nerozumíme slovně.

Potlačení emocí: skrytý viník dlouhodobých obtíží

Od dětství nám často zní, že pláč je projevem slabosti a zlost se nepatří. To nás vede k potlačování emocí nebo k jejich nevhodnému vyjadřování. Avšak potlačené emoce nezmizí – tělo si je uchovává. Projevují se ve formě napětí svalů, zadrženého dechu nebo vnitřní nervozity a s časem se mohou projevit jako:

Dlouhodobé potlačování emocí udržuje tělo v stavu chronickeho stresu. Zvyšuje hladinu stresových hormonů, zejména kortizolu, a aktivuje sympatikus – část autonomního nervového systému odpovědnou za reakci „boj nebo útěk“. Tento stav má konkrétní fyziologické dopady – přispívá k chronickému zánětu, poruchám metabolismu cukrů, kožním problémům a obtížím s mikrocirkulací.

Současný vědecký výzkum jasně ukazuje, že spojení mezi mozkem, emocemi a fyzickým tělem není jen obrazným vyjádřením, ale skutečnou biologickou skutečností. Potlačené pocity mají vliv na imunitní systém, hormonální rovnováhu a schopnost těla se regenerovat. Trvalé působení stresové reakce může být významným faktorem při vzniku autoimunitních onemocnění, ekzému či chronických bolestivých stavů.

Jak stres ovlivňuje nervový systém

Tam, kde se dlouhodobě hromadí napětí, se může vyvinout chronický stres. Nepřetržitý stav připravenosti těla a mozku, i když žádné skutečné nebezpečí nehrozí, není jen důsledkem každodenního spěchu.

Podle teorie polyvagálního nervu od amerického neurovědce Stephena W. Porgese je naše reakce na stres ovlivňována bloudivým nervem (nervus vagus), nejdelším nervem parasympatického systému, který spojuje mozek s vnitřními orgány. Porges ve svém výzkumu dokázal, že nervový systém není pouhým přepínačem mezi „stres“ a „klid“, ale spíše adaptivním systémem, který se neustále přizpůsobuje vnímané hrozbě.

Rozlišil tři základní stavy, mezi kterými se náš nervový systém přirozeně přepíná: