Abychom si to ujasnili – bělení konečníku (anglicky anal bleaching) není žádná podivná mužská úchylka, jak by mohlo naznačovat označení. Ve skutečnosti se jedná o kosmetický zákrok, jehož cílem je zesvětlit pleť okolo análního otvoru – podobně jako se odstraňují pigmentové skvrny na obličeji. Tento postup se provádí buď pomocí speciálních krémů, chemických peelingů, nebo laserem, a nejčastěji ho podstupují ženy, nikoli muži. Z estetických důvodů, z úchvatné zvědavosti, někdy kvůli partnerovi – a někdy jednoduše proto, že mohou.
Nedávno jsem hledal dárek pro svou manželku. Narozeniny, jako každý rok. Už má všechno, takže klasická krize: kabelku vlastní, parfém má, wellness víkend ji už nebaví. A v té chvíli mi internet – ten potichu sledující špeh, který zná dokonce i moji krevní skupinu – nabídl něco, co jsem dříve považoval za městskou legendu. Reklama na „bělení intimních částí“. Nejdřív jsem se zasmál. Pak jsem se zastavil. A nakonec jsem si položil otázku: „Chvíli… tohle se opravdu dělá?“
Z počátečního údivu se vyklubala zvědavost. Přiznejme si – kolik lidí vlastně ví, že něco takového existuje? A co je ještě zajímavější, že se to dělá z vlastní vůle? Tato myšlenka mi nešla z hlavy. Možná i proto, že kontrast mezi sterilním světem kosmetiky a nejintimnějšími částmi lidského těla je ohromující. Když bělíte zuby, je to považováno za péči o vzhled. Když bělíte spodní část těla, je to už považováno za úchylku.
Rozhodl jsem se tedy – čistě z vědeckého zájmu, samozřejmě – prozkoumat, o co konkrétně jde. Kde se to provádí, kdo se tím zabývá a proč. A především: proč se o tom diskutuje převážně na zahraničních fórech, zatímco u nás panuje naprosté mlčení, jako po depilaci.
Začal jsem pátrat na internetu. Jak anglicky, tak česky. A co jsem zjistil, shrnuje toto: – V Americe je to běžná záležitost. – V Česku stále tabu. – A překvapivě se o tom častěji diskutuje mezi ženami než muži. Na některých fórech to dokonce znělo jako běžná součást moderní kosmetiky – „jako když si necháte upravit obočí nebo podstoupíte botox“. Na jiných diskuzích to však byla takřka morální bitva: někteří to považují za další krok k dokonalosti, jiní za absolutní ztrátu zdravého rozumu.
Mezi těmito dvěma skupinami jsem si pomyslel: „Dobře, možná to není dárek, který se rozbalí během rodinného oběda, ale proč to lidé dělají?“ A tady začala moje opravdová cesta. Ne za parfémem, ale za odpovědí. Protože pokud existuje procedura, jež slibuje zvýšení sebevědomí – a její marketing tvrdí, že zlepší i vztahy – pak to rozhodně stojí za prozkoumání.
A upřímně, čím více jsem se do toho ponořil, tím jasnější mi bylo, že tento článek nebude o zadečcích. Spíše o tom, co všechno jsme ochotni udělat, abychom se cítili dostatečně… světlí.
Když jsem poprvé narazil na debaty o bělení konečníku, očekával jsem jen bizarní extrémy. Pornoherečky, exhibicionisty, možná pár lidí z Los Angeles, kteří se nudí v sauně. Ale nebylo tomu tak. V těch poznámkách jsem potkával zcela běžné lidi. Úřednice, studentky, ženy po třicítce, které psaly: „Nejde o sex, jde o pocit.“
A to mě překvapilo. Protože tato věta se opakuje ve všech diskuzích — že to není o partnerovi, ale o sobě. Že člověk jednoduše touží mít „hezké všechno“. I tam, kde to většinou není vidět. Jako by to byla metafora současnosti: musíme být čistí, uhlazení, dokonalí — i tam, kde by měl být prostor pro temnotu.
Ovšem, nebyly tam pouze sebevědomé andělé. Objevily se i opačné příběhy: ženy, které přiznaly, že k tomu dospěly díky svému partnerovi. „Řekl, že se mu to nelíbí.“ „Chtěl, abych vypadala víc jako hvězda z porna.“ „Měla jsem dojem, že pokud to neudělám, začne hledat jinde.“ Tady už se nejedná jen o kosmetiku, ale o psychologii.
V tuto chvíli jsem si uvědomil, že tato záležitost má mnohem více vrstev, než jen kůži, kterou se snaží zesvětlit. Pro někoho je to hra, pro jiného nezbytnost. Pro někoho projev sebevědomí, pro jiného projev zoufalství. A možná právě proto to lidi tak přitahuje – protože se v tom odráží naše posedlost po dokonalosti.
Narazil jsem také na několik mužských názorů. Někteří tvrdili, že to dělají kvůli hygieně. (Ano, samozřejmě. Hygiena, protože mýdlo už nestačí.) Jiní prý kvůli „potěšení partnera“. Ale upřímně – většina diskuzí se zaměřovala na ženy. A často na ženy, které se cítily pod tlakem – ne ze strany partnerů, ale ze strany společnosti. Od představ o „dokonalém těle“, které se šíří přes obrazovky a porno stránky. Jakmile se něco stane součástí estetického mainstreamu, začíná to být považováno za „normální“. A bělení konečníku se tam už téměř dostalo.
A víš, co je na tom nejzajímavější? Lidé o tom diskutují s takovou vážností, jako by šlo o terapii. „Po tom se cítím lépe.“ „Mám větší sebevědomí.“ „Ne, to není hloupost.“ A možná mají pravdu. Protože moderní doba nám ukazuje, že pocit kontroly nad vlastním tělem se stal novým druhem spirituality.
Tak jsem si říkal — možná to opravdu není jen módní trend. Možná je to další způsob, jak se lidé snaží „opravit“ to, co je trápí. I kdyby to bylo jen doslovně… ze zadu.
Když jsem poprvé začal zkoumat, jak to vlastně funguje, měl jsem naivní představu: jemný krém, pěkný obal, něco jako tělové mléko s poetickým názvem „Pure Intima Light“. Ale skutečnost? Směs kyselin, bělidel, chemických látek a slibů, že váš zadek bude vypadat jako andělské křídlo.
Na zahraničních diskuzních fórech se často objevuje hydrochinon, látka běžně používaná v bělicích krémech na obličej. Je zakázaná v některých státech, protože při dlouhodobém užívání může poškodit pigmentové buňky. Mezi další populární složky patří? AHA kyseliny, kojová kyselina, arbutin nebo dokonce retinol. Všechny tyto látky fungují — ale jen do chvíle, než se dostanou tam, kam by nikdy neměly.
A právě zde se dostavuje panika. Na diskusních fórech se objevují příběhy jako: „Po dvou dnech mě to začalo pálit.“ „Zčervenalo to a pak to ztmavlo ještě víc.“ „Nemohu sedět.“ To nejsou výňatky z válečného deníku, ale komentáře na kosmetickém fóru.
Lékaři (alespoň ti, kteří se nebojí to říct nahlas) varují: pokožka kolem konečníku je velmi citlivá, a jakýkoliv zásah do pigmentace může vést k podráždění, zánětům nebo dokonce jizvám. Estetické kliniky, které tuto proceduru nabízejí, často dodávají: „Je to bezpečné, pokud to provádí odborník.“ A to je fráze, kterou by bylo možné umístit i na varovnou ceduli u jaderné elektrárny.
Na českém internetu jsem narazil na několik pokusů o „domácí bělení“ – směs citronové šťávy, kokosového oleje a trpělivosti. Ano, zní to jako tip z Instagramu, ale pravda je, že citrusové kyseliny mohou způsobit popáleniny. A když už si někdo popálí rty, má alespoň co vyprávět. Tady to raději nikomu neukáže.
Co je ale zajímavé: většina lidí to přesto podstoupí. Proč? Protože touží po výsledku. Ten prý vydrží několik týdnů, někdy měsíc, poté je potřeba to zopakovat. A opakování je matka krásy. Nebo šílenství.
Laserové technologie představují o něco pokročilejší možnost – jsou rychlejší, preciznější a nákladnější. Nicméně i zde platí, že se nedají nalézt dlouhodobé studie. Nikdo přesně neví, co se stane po pěti či deseti letech. Možná se nic nestane. Možná budete tím prvním, kdo to zjistí.
V tuto chvíli jsem si uvědomil, že bělení konečníku je vlastně výstižná metafora naší moderní doby. Chemické přípravky slibující zázraky, marketing, který prodává odvahu, a společnost, jež vám říká: „Pokud tě to pálí, asi to děláš správně.“
Možná právě to je důvod, proč to lidi tak přitahuje. Protože každý z nás má určitou mez, kterou je ochoten překročit kvůli vzhledu. A bělení konečníku tuto mez nejen prověřuje – ono ji doslova spaluje laserem.
Zajímavé je, že tato procedura má více příznivců, než by si kdo kdy pomyslel. A většina z nich by to nepřiznala ani pod hrozbou trestu. Nejde pouze o pornoherečky nebo odvážné influencery, kteří sdílejí svůj život ve vysokém rozlišení. Mnohem častěji to jsou zcela běžné ženy, které mají doma děti, kreditní kartu a manžela, jenž netuší, že v koupelně mezi šamponem a peelingem se objevilo něco s názvem intimate whitening cream.
Tito lidé to dělají v tichosti. Ne kvůli ostatním, ale především kvůli sobě. „Chci se cítit lépe,“ uvádějí. „Nechci, aby bylo tam dole tmavší než zbytek těla.“ Možná to zní banálně, avšak v tomto „tam dole“ se ukrývá celé století studu a přetvářky. Zatímco každý druhý si bělí zuby, o pozadí se stále nemluví – jako by z něj bylo možné vyčíst, jaký jsme člověk.
Samozřejmě, u lidí z erotického průmyslu je to naprosto logické. Jejich tělo je nástrojem práce, a stejně jako herec pečuje o svůj hlas nebo zpěvák o svůj dech, oni se zaměřují na estetiku každého detailu. Ale co běžní lidé? Tam to spíše vypadá jako tichý dialog mezi „chci“ a „bojím se“.
A čím více jsem se ponořil do těchto příběhů, tím jasněji mi docházelo, že nejde o dokonalost, ale o pocit, že se člověk konečně nebojí ani toho, co obvykle nezobrazuje. Není to o kontrole, ale o intimitě — o tom, že i tak malý detail může v mysli spustit zásadní změnu. Najednou to není „trapná procedura“, ale způsob, jak si člověk dovolí cítit se dobře i tam, kde by podle společnosti měla být tma.
A nezapomínejme na mužskou dimenzi – oficiálně neuznávanou, avšak skutečně přítomnou. Ano, také muži se s tím potýkají. Jen o tom není řeč. Není to téma na pivo s kamarády, kde se řeší fotbal a nová auta. Přesto mezi anonymními příspěvky často prosvítá, že existuje i mužská varianta estetické nejistoty. Obzvlášť u těch, kteří mají v sexu vizuálně otevřenější přístup – řekněme, že jejich obzor končí jinde než u polštáře.
Proto otázka, pro koho to vlastně je, má prostou odpověď: Pro každého, kdo má odvahu podívat se pravdě přímo do očí. Nebo na jiná místa.
Čím hlouběji nad tím přemýšlím, tím jasněji vidím, že současná sexualita se netočí kolem doteku, ale kolem obrazu. Stačí navštívit internet a máte pocit, že milování je pouze pečlivě nasvícený záběr, kde všechno musí být symetrické, hladké a výraznější než ve skutečnosti. A právě tam se skrývá kouzlo i absurdita bělení konečníku – nejde o hygienu, ale o vizuální dojem. O tom, že i to, co obyčejně zůstává skryto, by mělo být najednou dokonalé.
Pornografie tomu samozřejmě dala korunu. Kamery jsou bez milosti a světlo ještě víc. Když něco zviditelní obraz, začne to vyžadovat vylepšení i v reálném životě. To, co na obrazovce vypadá jako „přirozenost“, je ve skutečnosti pečlivě konstruovaná iluze. A my ji pak přenášíme do našich životů, jako by to byla nová norma.
A zde dochází k tomu podivnému tlaku. Muži jsou přirozeně vizuální bytosti, to je známá věc. Ale není to jen o touze po dokonalosti, spíše o tom, že nás vše, co se odchyluje od normy, zaskočí. Někdo to zvládne s nadhledem, jiný začne uvažovat, zda není něco špatně s ním. Tělo je přitom od přírody různorodé. Místo toho, abychom to přijali, jsme si zvykli na estetiku, jakou nabízí studio.
Když o tom člověk poprvé slyší, může to znít absurdně. Ale čím více jsem se tím zabýval, tím více jsem pochopil, proč se lidé tak chovají. Nejde o nějaký rozmar nebo výstřelek. Spíše o to, že v intimních chvílích chtějí vypadat atraktivně, cítit se sebevědomě a nemyslet na to, jestli něco „nevypadá zvláštně“. Chtějí jednoduše vypnout mysl a užívat si – a někdy taková drobnost může pomoci.
Ale zde se situace komplikuje. Jakmile se vzhled stane podmínkou přitažlivosti, ztrácí to svou magii. Známi mi říkali, že se dokážou pohádat o věci, které normálně nikdo nevidí. Snaží se být „dokonalí“ až tak, že ztrácejí svou přirozenost. A pak už to není láska, ale spíše kontrola kvality.
Bělení konečníku s tím má více společného, než by se mohlo zdát. Ne proto, že by to zázračně zlepšovalo sexuální život, ale protože to skvěle ilustruje dnešní společnost – všechno musí být perfektní, čisté a bez jediného nedostatku. Přitom právě ty malé nedokonalosti činí blízkost skutečně autentickou.
Na první pohled to může znít šíleně, ale má to své opodstatnění. Po delší době v partnerství touží lidé po jakékoliv vzpruze — někdo začne sportovat, jiný se rozhodne pro tetování a někdo jiný se pustí do aktivit, které by ho dříve nenapadly. Není to jen o samotném bělení, ale o tom, že se po delší době cítí „čerstvě“.
Ženy často uvádějí, že po tomto zákroku se jejich sebevědomí zvýšilo. Ne kvůli nové barvě, ale proto, že udělaly něco pro sebe. A právě to „pro sebe“ je v manželském životě často vzácnější než sama romantika.
Možná, že bělejší konečník sám o sobě nic nezmění. Ale pokud to způsobí, že se partneři opět smějí, baví se a diskutují o tématech, která už dávno odložili, pak to má svůj smysl. Ne jako zázrak krásy, ale jako malý restart.
Na první pohled to vypadá jako další módní trend, který slibuje, že člověk bude „o něco lepší verzí sebe sama“. Ale čím více se na to dívám, tím víc mi to připomíná zrcadlo doby, která už neví, kdy má dost. Všechno se vylepšuje, filtruje, vyhlazuje — obličeje, těla, životy. A nyní i to, co bylo dříve výhradně soukromé.
Lidé touží po čistotě, hladkosti a bezchybnosti. Avšak čím více na sebe vrháme světlo, tím více ztrácíme autenticitu. Vztahy se proměňují v projekty, naše tělo v exponát a sexuální intimita se mění na pečlivě nasvícenou scénu. Přestáváme se dotýkat s nadšením a začínáme se ohlížet, jestli někde není něco „navíc“.
Dokonalost je podobná dietě – na začátku přináší radost, ale nakonec jen stres. Každý centimetr, který se snažíme upravit, ubírá kousek naší spontánnosti. A právě tato spontánnost je tím, co činí blízkost skutečně autentickou.
Možná bychom si měli zopakovat, že tělo není projekt. Drobné „nedostatky“ často tvoří to, co nás činí lidmi, nikoli figurínami. A ten, kdo nás má skutečně rád, se nezaměřuje na detaily, ale na to, že jsme přítomní – živí a opravdoví. Opravenost se dnes stala nejcennější podobou krásy. A možná je na čase ji znovu považovat za standard.
Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více mi docházelo, že tato záležitost má jen málo společného s estetikou. I když se to jeví jako kosmetika, ve skutečnosti jde o psychologii – o to, jak se člověk cítí sám se sebou. Někdo si pořídí nový parfém, jiný navštíví terapeuta, a někdo prostě potřebuje vědět, že i ta nejskrytější část jeho těla může být „v pořádku“.
Když jsem to poprvé zahlédl v reklamě, připadalo mi to jako nonsens. Teď to vnímám jako smutnou pravdu. Každý z nás má něco, co se snažíme skrýt – někdo se vyrovnává s jizvou, jiný s minulostí a další se trápí pocitem, že není dost dobrý. V tomto ohledu představuje tato procedura moderní metaforu. Místo duše se zaměřujeme na bělost pleti, protože je to rychlejší a lze to zaplatit kartou.
Ale skutečná podstata leží jinde. Jakmile se zbavíme ostychu a začneme otevřeně hovořit o věcech, které považujeme za „příliš soukromé“, stáváme se autentičtějšími ve svých prožitcích. Přestaneme se bát smát, komunikovat a klást otázky. Možná také zjistíme, že skutečné spojení nevzniká díky tomu, že něco zlepšíme, ale že se nebojíme ukázat svou nedokonalost.
Tato úvaha mě vlastně dovedla k poznání, které jsem nečekal. Opravdová přitažlivost není o vzhledu, ale o odvaze. O odvaze odhalit i to, co obvykle skrýváme. A ten, kdo tě má skutečně rád, se nezaměřuje na to, jak vypadáš, ale že jsi přítomný.
Možná tedy nejde o bělení kůže. Možná se jen snažíme trochu osvětlit vlastní mysl.
